ZČISTAJASNA NA ONKOLOGII?

Vážná nemoc člověka zastaví, uvrhne ho do chaosu pocitů a myšlenek. Člověk se ocitne na palubě onkologie ani neví jak. Přestože má tisíce vjemů a nutkání, nějaké, mnohdy nemalé informace, zkušenosti a zážitky zvenčí, rázem je ztracený v absolutním neznámu. Můžeme si nějak představovat, jaké to je mít rakovinu. Až když to skutečně zažijeme, teprve máme šanci poznat, jaké to je. Ta zkušenost se nedá předat.

Všechno je jinak a neplatí nic z toho, co bylo dřív samozřejmostí. Aktivace sil a všemožné snahy bojovat se mísí se stavy totální rezignace a neschopnosti jakkoli pokračovat. Jisté je jen to, že tohle je jen začátek. Přestože člověka k diagnóze přivádí těžké potíže, vyčerpání a bolest, na dohled je jen to, že bude hůř. Co teď? Co bude? To nikdo neví. A přece se dají najít užitečné poznatky, praktické informace, různé formy reálné pomoci včetně psychické podpory. Jako podpora fungují i příběhy a postřehy jiných.

Onkologická diagnóza v jediném okamžiku zboří totálně všechny samozřejmosti. Všechno obyčejné, běžné, známé se rozplyne, jistotu nahradí prázdné ticho. Svět se na chvíli zastaví. A v hlavě se roztočí kolotoč myšlenek: Co teď bude? Zvládnu to? Co ostatní, jak jim to říct?

Chaos v myšlenkách provází změť emocí, jsou překvapivé, nečekané a nepředvídatelné, intenzivní a proměnlivé. Jakékoliv emoce jsou přirozenou reakcí na náročnou situaci, které člověk musí čelit, i když nechce. Emoce mají svůj význam. Ukazují, co je pro člověka v životě důležité. Fungují jako kompas.

Nejhlasitějším a prvním společníkem nového onko pacienta bývá strach. V rané fázi diagnózy je to podle výzkumů v časopise Psycho-Oncology (2018) ta nejčastější emoční reakce. Strach může mít mnoho podob, může jít o různé obavy z léčby, z bolesti, neschopnosti a nemohoucnosti, z nejisté budoucnosti. I když se tváří nepřátelsky a vypadá děsivě, je prakticky prospěšný. Z pohledu psychologie je strach evoluční reakcí na hrozbu – aktivuje tělo i mysl, aby se připravily na neznámé.

Jak vysvětluje česká psychoonkoložka PhDr. Hana Papežová, „strach není známkou slabosti, ale známkou toho, že vnímáme realitu. Je to strach, který člověka nutí mobilizovat síly a začít jednat.“

Není to jen strach, jakákoliv emoce se v kritických chvílích stává nástrojem přežití.

Tělo ipsychika v extrémní situaci reagují automaticky – stejně, jako se svaly stáhnou před bolestí, i mysl se okamžitě brání náhlé ztrátě jistoty prostřednictvím emocí. Podle profesorky Lucy Firthové z University of Manchester, která se zabývá výzkumem stresu u onkologických pacientů, „emoce po diagnóze nejsou problémem, který je třeba potlačit, ale signálem, že organismus se snaží adaptovat na novou realitu.“

• Když máte strach, znamená to, že vám na životě záleží. Strach mobilizuje tělo, aby hledalo pomoc.
• Když se zlobíte, znamená to, že chcete mít zpět kontrolu. Vztek pomáhá cítit sílu a vymezit se vůči bezmoci.
• Když jste smutní, cítíte, že musíte opustit, co bylo. Smutek dává prostor přijmout ztrátu.
• A naděje – i když nepatrná – je to, co člověka drží na cestě dál.

EMOČNÍ HORSKÁ DRÁHA

Jeden den se onko pacient cítí odhodlaný a sebejistý, druhý den propadá zoufalství. Záplava rozporuplných emocí a střídání nálad není známkou „šílenství“ ani slabosti – je to přirozený proces psychické adaptace.

Podle výzkumů publikovaných v časopise Psycho-Oncology až 90 % nově diagnostikovaných pacientů prožívá v prvních týdnech po sdělení diagnózy silnou emoční krizi. Je to emoční jízda na horské dráze. Psychologové ji přirovnávají k akutní stresové reakci – podobné té, kterou zažívá člověk při ztrátě blízkého nebo při jiné životní katastrofě. Mozek se snaží vyrovnat s informací, která je příliš těžká, a tak zapne ochranné mechanismy: popírání, znecitlivění, nebo naopak přetížení emocemi.

Psychoonkologové mluví o „cyklu přijetí“. Elisabeth Kübler-Rossová ho popsala jako pět základních fází. Jde o přijetí, stejně jako o popírání reality.

• Popírání („To nemůže být pravda.“)
• Vztek („Proč zrovna já?“)
• Vyjednávání („Když budu hodný, možná se to zlepší.“)
• Smutek („Je to nespravedlivé, nemám sílu.“)
• Přijetí („Dobře, tohle je můj nový příběh.“)

Tyto fáze nemají logickou posloupnost, logika tady nefunguje a tak stavy přijetí či popírání neprobíhají lineárně, nenavazují na sebe, ale uvádějí člověka v jeden velký chaos, kdy se emoce různě střídají, mizí a vracejí a vzájemně překrývají.

PROSTOR PRO EMOCE, PRO SEBE, PRO UZDRAVENÍ

V naší kultuře máme často naučeno, že musíme být silní za všech okolností. Být silný znamená všechno zvládnout a překonat, neplakat, nehroutit se, nepodlehnout vlastním emocím a signálům těla.

Z psychoterapeutického pohledu je přitom největším rizikem onkologické diagnózy právě potlačování emocí. Snaha být silný v kontrastu vlastních pocitů, hra na hrdiny před ostatními je past. Když se člověk snaží být statečný, nezatěžovat své okolí a všechno sám zvládnout, často tím jen prodlužuje napětí. Fakticky brání procesu uzdravení. Sdílení emocí a vyjadřování obav zlepšuje psychickou i fyzickou odolnost během léčby. Studie J. W. Pennebakera (2011, University of Texas) ukázala, že otevřené vyjadřování emocí a psaní o nich má pozitivní vliv na imunitní funkce a na zvládání zátěže.

Onko pacient nemusí být každý den silný. Stačí být upřímný – k sobě a svým pocitům. To skutečně pomáhá. Emoce nejsou slabostí, ale projevem života a jeho síly, signálem duše, která se snaží zorientovat a vrátit ke zdraví.

• Pomáhá mluvit – s blízkými, s lékařem, s psychologem.
• Pomáhá psát – do deníku, na papír, i když to nikdo neuvidí.
• Pomáhá být upřímný – k sobě i ostatním.
• Pomáhá sdílení svých emocí i sdílení příběhů.

Práce s emocemi je první krokem k tomu, aby léčba nebyla jen bojem tělo, ale cestou k uzdravení, ke své vnitřní síly a novému poznání.

NÁVRAT ZPÁTKY DO ŽIVOTA? PŘÍBĚHY A ZPRÁVY POSTŘEHY Z CESTY K UZDRAVENÍ ROZCESTNÍK POMOCI CO A JAK? K.O.BOX ZÁCHRANNÉ LANO

ROZCESTNÍK POMOCI PODPORY